Historie

Historie Friesových bud

První zmínka o Friesových boudách je ve vrchlabském urbáři, kde je v r. 1676 připomínán Jiří Fries, jemuž zde bylo povoleno postavit boudu. Friesovy boudy patřily až do r. 1882 do katastru obce Dolní Dvůr a poté do obce Strážné, kde je v roce 1900 registrováno 7 rodin Friesů. Budaři se věnovali chovu dobytka, výrobě mléčných produktů a senaření.

S rozvojem cestovního ruchu ve 2. čtvrtině 19. stol. se budaři podél hlavních turistických tras věnovali vedle hospodaření i novým formám obživy jako horští nosiči a průvodci a svá obydlí přizpůsobovali pro poskytování pohostinství turistům. Prodávalo se zde mléko, sýry, káva a destiláty.

Friesovy boudy ležely dlouho stranou turistických tras. Vyhýbala se jim jedna z nejstarších cest – Slezská cesta (Lahrbush) , která vedle přes Jilemnici, Vrchlabí, Strážné a Lahrovy boudy na Výrovku, odtud sedlem mezi Studniční a Luční horou kolem Luční a Hamplovy boudy do Slezska. To prý také byla obvyká pašerácká stezka. Teprve po dobudování lanovky na Pláň se i Friesovy boudy staly turisticky navštěvovaným střediskem.

Život horalů nebyl ani v první polovině 20. stol. zdaleka snadný. Na horách tehdy ještě nebyl zaveden elektrický proud, svítilo se proto převážně petrolejkami a svíčkami. To také někdy vedlo k požárům, ale jejich nejčetnější příčinou byl úder blesku nebo vadný komín. Chléb si většinou pekli sami doma v každém stavení, obvykle tak 1 za 14 dní. Zelenině ani ovoci se v těchto nadmořských výškách nedařilo, nejvýše rostly třesně u Husích bud a jablka až od Strážného níže. Ze zeleniny jedli nejvíce mrkve a ředkvičky, které kupovali ve Vrchlabí. Stejně tak zelí, které nakládali a sloužilo jim celý rok jako zdroj vitamínů.

Prasata nechovali, protože pro ně neměli krmení. Nářadí kupovali a nechávali si opravovat ve Vrchlabí, na horách žádný kovář nebyl. Pošťák chodil s poštou pravidelně každý den a nosil také noviny. Zdrojem informací bývalo také rádio na baterky, které měli ve škole na Rennerovkách a v četných hospodách (hospodu měli Friesovky, Lahrovky, Klínovky, Dvorská bouda a Strážné).

Lékařská péče nebyla lidem příliš dostupná, přitom velice drahá. Praktický lékař a zubař byli až ve Vrchlabí, když ve vážním případě pro lékaře došli, bylo už většinou pozdě. Začátkem třicátých let se značně rozmohl cizinecký ruch a stal se pro většinu obyvatel hor dobrým vedlejším příjmem. Jezdili sem turisté jak z Čech, tak i z Německa. Turistika byla nejčastějším důvodem kontaktů s českým obyvatelstvem, protože zde Češi do konce války prakticky nežili, pouze ve Vrchlabí, kde také byla česká škola.